Začarovaný kruh... - Vánoční překvapení

Konečně nastaly tolik vytoužené prázdniny a škola, až na několik málo studentů a profesory, zela prázdnotou. Victoria měla najednou tolik volna, že nevěděla co má dělat, a tak během několika prvních dní měla hotové všechny domácí úkoly, které na prázdniny dostali. Pak ale nastal stejný problém jako na začátku. Zase se začala nudit, a proto většinu času trávila v knihovně. Milovala knihy, tuhle vlastnost zdědila po matce, pro kterou bradavická knihovna byla druhou kolejní místností.

Vysedávala v knihovně a pročítala si různé knihy. Po dlouhosáhlém přemlouvání se jí podařilo profesora Snapea přinutit, aby jí dal povolení pro přístup do Zakázaného oddělení. Tahle část knihovny byla její nejoblíbenější, ale čí ne, když se do ní pomalu ani nedostanete.

Jinak se celé prázdniny nic moc zajímavého nedělo, až na Štědrý den. Toho rána si krásně a v nevědomosti spala ve své posteli s nebesy až do chvíle, co na okno zaťukala sova. Tara se probrala a s velkou námahou vylezla z postele, zamířila k oknu. Když ho otevřela, vedral se dovnitř kromě kalouse ušatého i závan ledového vzduchu. Sova nesla balíček, a tak jej Tara odvázala ze sovího pařátu, dala kalousovi nějaký ten pamlsek a podívala se do balíku. Kromě vzkazu v něm byla kniha o lektvarech. Tara se spokojeně usmála a pomyslela si, jestli se i Blaisovi bude líbit její dárek stejně, jako jí ten od něj. Potom si ještě vzpomněla na dárek, který nakonec koupila i Dracovi a co bylo horší, skutečně mu ho po skřítkovi i poslala. Zase začala litoval – jako tolikrát před tím – že mu vůbec něco dávala.

Když sova odletěla, rozhodla se, že se zase vrátí do postele, nemá cenu vstávat tak brzo. Když se otočila, spatřila u nohou postele další dva dárky. Zasekla se vprostřed pohybu a překvapeně koukala. Přistoupila k posteli a klekla na zem k dárkům. Nejdříve vzala ten větší a ještě než ho otevřela, přečetla si vzkaz od Brumbála. Podívala se tedy dovnitř balíku, ve kterém našla různé potřeby do školy od inkoustu, přes pera na psaní až po nějaké přísady do lektvarů. Zalitovala, že ji nenapadlo koupit dárek i pro Brumbála, a tak se rozhodla, že mu aspoň osobně poděkuje.

Nakonec stočila zrak na poslední balík. Byla to malá drobná krabička zabalená do zeleného balicího papíru. Okamžitě zahnala myšlenku, že by to mohl být dárek od Draca, jenže od koho jiného potom? Opatrně rozbalila dárek a uvnitř krabičky našla stříbrný řetízek s přívěškem ve tvaru nilského kříže. Byl nádherný. Velký nilský kříž se leskl a odrážel raní sluneční paprsky. Tara podvědomě vytušila, že je od Draca. Byla si skoro jistá. Nedovedla vysvětlit tu jistotu, prostě to věděla. Chtěla ho vzít do rukou, ale vprostřed pohybu se zarazila.

,Můžu se ho dotknout?´ problesklo jí hlavou při vzpomínce na poslední náhrdelník, který Draco někomu věnoval.

,Ehm… co když je taky prokletý?´ vrtalo jí hlavou, ale nakonec si musela vynadat: ,No tak, Draco by mě přeci nechtěl… nebo jo?´ opět zaváhala.

,Sakra tak dost!´ v duchu se okřikla. „Už jsem paranoidní, ale co když…“

V tu chvíli vrazila do místnosti Pansy, která dnes z nějakého Taře záhadného důvodu – pravděpodobně nazvaného Draco – vstala mnohem dřív jak obvykle. Taru však něco napadlo.

„Ahoj Pansy,“ nejdříve ji ledabyle pozdravila, a pak pokračovala: „Mohla bys mi prosím připnout tenhle řetízek? Nějak mi to nejde…“ nevinně se usmála.

,Pokud je otrávený, tak se aspoň zbavím týhle kozy,´ spokojeně si pomyslela a musela se držet, aby její úsměv byl stále tím neutrálním projevem pozitivní nálady, nikoli škodolibým úšklebkem.

„Fajn,“ trochu otráveně prohodila Pansy, vytáhla řetízek z krabičky a… nic se nestalo. Tara na chvíli zalitovala, že přeci jen už Pansy není na cestě na onen svět, ale nakonec si musela vynadat za tak hrozné myšlenky. Pansy jí ještě připnula řetízek a nedalo jí to, musela se zeptat: „Od koho jsi ho dostala?“

Tara zaváhala, má jí říkat, že je od Draca, i když nemá stoprocentní jistotu…

„Ten mám od mamky,“ nakonec zalhala, ale někdy bývá milosrdná lež vhodnější.

„Aha,“ neurčitě odvětila, vzala si konečně to, pro co přišla a zase odešla z pokoje.

,No tak nic, třeba příště…´ pousmála se nad nezdařeným pokusem o vraždu.

Následující dny prázdnin trávila v teple společenské místnosti nebo v knihovně. Několikrát měla možnost potkat profesora Snapea – za normálních okolností a chladného rozumu se mu vyhýbala, kde to jen šlo - který vyloženě „oplýval“ pozitivní náladou. To bylo také patrné na bodovém skóre jednotlivých kolejí. I bez Pottera byl Nebelvír schopný během vánočních prázdnin ztratit nějaký ten bod.

,Sakra, kde může být?´ prohnalo se jí hlavou, když hledala jednu určitou knihu v úzkých a vysokých regálech knihovny. Konečně ji našla, byla až úplně nahoře. Tara neměla šanci tam dosáhnout, a tak vytáhla hůlku, zamířila na knihu a křikla: „WINGARDIUM LEVIOSA!“

Jenže ještě než kouzlo vykřikla, ze zadu se ozval hlas, který ji vytrhl ze soustředění, a tak Tara místo jedné knihy vznesla do vzduchu hned několik dalších navíc. Ale jak se leknutím otočila, ztratila kontrolu nad kouzlem a knihy jedna po druhé s obrovským zaduněním spadly na zem.

„Sakra!“ zaklela a dívala se při tom naštvaně na Draca – původce celého tohoto zmatku.

„Promiň,“ odvětil s nevinným výrazem, „pomůžu ti to uklidit.“

„To bych vám radila,“ ozval se vzteklý hlas knihovnice Pinceové, která samozřejmě hluk způsobený knihami nepřeslechla.

„Díky,“ vydechla Tara a dala se do sbírání společně s Dracem. Chvíli mlčky lozili po zemi a sbírali knihy a následně vraceli jednotlivé svazky na své místo. Nakonec si Tara sedla na podlahu knihovny a upřeně sledovala Draca při soustředěném ukládání knih do regálů. Ten to však postřehl, shlédl na ni dolů k zemi a nechápavě se zeptal: „Co?“

„Nic,“ odtušila Victoria a zase se dala do čtení první knihy, kterou měla po ruce.

„Fajn,“ reagoval Draco a udělal to samé jako Tara. Sedl se na zem přímo naproti ní, vytáhl jednu knihu ze spodního regálu a dělal, že si čte. Victoria zvědavě nakoukla přes okraj knihy a setkala se s Dracovým pohledem. Rychle zrak sklonila zpět. Tupě zírala do knihy a zvědavost byla silnější, opět zvedla oči a podívala se na Draca, který teď seděl, knihu položenou v klíně a pozoroval Victorii.

„Ehm… co?“ nejistě odvětila, ale stále držela knihu před obličejem.

„Nic,“ odpověděl úplně stejně jak Tara před chvílí.

„Aha,“ tiše pronesla, odložila knihu bokem a opětovala Dracovi jeho pohled. Chvíli se na sebe jen dívali, než Draco z ničeho nic položil knihu na podlahu knihovny a naklonil se k Taře tak blízko, jak jen bylo možné. Victoria jen zadržela dech a tajně doufala, že ji políbí. Přála si to, v této chvíli netoužila po ničem jiném. Draco nejdřív zaváhal, ale pak jako by sebral odvahu a přiblížil se tak blízko, že se skoro dotýkali rty. Chybělo tak málo, jenže…

„Ehm…“ ozval se něčí hlas na začátku regálu. Tara i Draco sebou trhli a otočili hlavy na nečekaného návštěvníka knihovny – ve vánočních svátcích byla přítomnost někoho jiného než knihovnice a Tary v knihovně něčím nevídaným. Tara okamžitě vstala a nervózně přešlapovala na místě, Draco také nezůstával na zemi.

„Eh… dobrý den, pane profesore…“ pronesla rozpačitě Victoria.

„Doufám, že neruším, slečno Lowryová,“ chladným hlasem promluvil profesor Snape a oba si měřil přísným pohledem. „Jen si půjčím, samozřejmě s vaším laskavým svolením, tuto knihu,“ ironicky poznamenal, sáhl Taře nad hlavu do jednoho z regálů a vytáhl důvod, pro který sem přišel. Jak Tara, tak Draco zarytě mlčeli.

„Jak vidím, tak ani jeden z vás nemá zájem o knihy, potom tu nemáte co dělat,“ trochu netaktně je vyhodil z knihovny.

Tara byla ještě několik dalších dní naštvaná na Snapea, ale pokaždé, když ho potkala, měla chuť se někam schovat, a tak se mu vyhýbala, kde jen to šlo. Prázdniny se rychle blížily ke konci a nakonec se škola zase hemžila studenty. Všechno se vrátilo do starých kolejí. Dokonce i vztah mezi Tarou a Dracem zase nabyl předprázdninové nevraživosti. Možná za to mohl Snape, možná spousta zvědavých studentů, mezi nimiž by se jakékoli novinky o jejich vztahu šířily rychlostí světla. Opět bylo vše jako dřív. Klidné chvilky nenávratně pominuly i s Vánocemi a kdo ví, jestli se zase vrátí, v čemž jsou Vánoce rozhodně větší jistotou.

„Páni, zase nestíhám!“ zadýchaně pronesl Zibini a přisedl si k Taře do lavice.

„Nejsi jediný,“ pokynula hlavou k prázdné židli před sebou.

„Taky se přihlásíš do kurzu přemisťování?“ tázal se Blaise během toho, co si chystal pomůcky na hodinu.

„Ještě nevím,“ odvětila popravdě Victoria. Nemá za potřebí prozrazovat, že už se přemisťovat umí. Nouze člověka naučí a ani na to nepotřebuje ministerstvo kouzel, zákony a potvrzení. Bohatě stačí šikovní rodiče. Ale na druhou stranu, proč by se nepřihlásila? Že by kurz neudělala snad nehrozí a aspoň dostane ten tolik „potřebný“ papír s potvrzením, který, jak se zná, okamžitě někde ztratí. „Tak fajn, taky se přihlásím,“ usmála se.

„To je bezva!“ nadšeně pronesl Blaise.

„Jo to je,“ trochu znuděně odvětila a koukala se na rozjařeného Zabiniho. Nikdy by ji nenapadlo, že někoho tolik potěší, že se ona přihlásí na kurz přemisťování.

Do třídy vešel Draco a bez jediného slova si sedl do lavice. Victorii to překvapilo. Celou přestávku se připravuje na příval vlezlých poznámek a ono nic? Tím lépe, stejně neměla náladu na hádky.

Tara se bavila s Blaisem a ani nepostřehla, že Křiklan vstoupil do třídy. Až když si sjednal pořádek a klid, pohlédla jeho směrem a přestala se vybavovat se sousedem. Profesor ještě jednou upozornil třídu, aby byla ticho a poté položil jednu otázku, na kterou v zápětí nechal odpovědět Hermionu Grangerovou. I kdyby to náhodou věděl někdo další, tak by neměl šanci otázku zodpovědět, od toho tu přeci je Grangerová. Tara si ještě znechuceně odfrkla, když jí Křiklan za odpověď přidělil deset bodů.

Profesor pokračoval ve výkladu a celá třída – samozřejmě kromě Hermiony – očividně nechápala jediné slovo. Jak by to taky mohl někdo pochopit, když to profesor vysvětloval – nedá se říct, že to bylo vysvětlování, spíše odříkávání – naprosto nevhodným způsobem.

„Nevíš, co to říká?“ tázal se zoufale Blaise a dokonce i Draco nervózně poposedával na židli a vypadal, že se snaží zachytit byť jen jedno srozumitelné a jeho osobě pochopitelné slovo.

„Jo, to bych taky ráda věděla. Poslední slovo, které jsem postřehla a můj mozek byl schopen ho, jak by řekl pan profesor transformovat, do srozumitelné podoby bylo protijedy. Z toho vyplývá, že dnes probíráme protijedy,“ s úsměvem prohodila, ale musela se držet, aby nevyprskla smíchy.

„Aha,“ trošku přihlouple odpověděl Zabini a zvedl se ze židle.

„Kam jdeš?“ tázala se udiveně Tara, ale potom postřehla jak se zvedají všichni kolem ní.

„Máme si jít pro jed a udělat na něj protijed,“ mrkl na Taru. „To jsem slyšel zase já,“ usmál se a ještě dodal hlasem podobným profesorce McGonnagalové: „Máte poslouchat výklad, slečno Lowryová, ne se vybavovat se sousedem!“

Tara se rozesmála, a také zamířila pro jednu lahvičku. Na katedře už jich moc nezbylo, a tak neměla moc na výběr a vzala první, o kterou zavadila pohledem. Vrátila se zpět na své místo, ještě se porozhlédla po třídě plné zoufalých obličejů a začala se věnovat své práci. Přelila jed do kotlíku a zapálila pod ním oheň. Vůbec se jí nechtělo zjišťovat, co přesně je to za jed a hledat správné přísady na výrobu protijedu. Nejradši by použila osvědčený způsob, sice nefunguje na všechny jedy, ale na většinu ano. Kdyby se někdo otrávil, tak rozhodně nebude mít čas vařit protijed, to už je jednodušší použít ten bezoár. Nakonec se donutila zapomenout na svůj oblíbený způsob záchrany života a dala se do vaření.

Při první profesorově obchůzce už její protijed začal nabírat správné barvy, konzistence a podobných potřebných vlastností, ale Křiklan kolem jejího kotlíku prošel, jako by se nic nedělo. Pohlédla vedle k Zabinimu, jehož protijed měl do požadované formy značně daleko. Připomínal spíše kočičí zvratky, i když v tu chvíli si rozhodně nebyla jistá, jak vypadají kočičí zvratky. Stačilo jí ale, že nechutné to bylo dostatečně.

„Hej, dávej pozor!“ sykla Tara na Malfoye, který se prudce otočil na Zabiniho, drcnul do Blaiseho kotlíku a ten tolik odporný obsah se vylil na lavici a postříkal všechno kolem a dokonce i samotného Malfoye.

„Ty idiote!“ okřikla ho Victoria, ale pokusila se nadávat tišeji. Poutat na sebe pozornost, když jste potřísnění něčím tak odporným není dobrý nápad.

„Vidíš, co děláš?!“ vztekal se Zabini, který měl od svého „protijedu“ politou učebnici.

„Ty máš co říkat, podívej se na mě!“ štěknul po něm Draco a usilovně přemýšlel, jak vyčistí ty fleky na hábitu.

„Tvůj problém!“ odsekla Tara a zkontrolovala svůj hábit.

Ještě se pokusila zachránit svůj protijed. Úplně na něj zapomněla, a tak se jí začal trochu převařovat. Rychle ho odstavila z ohně a bylo jí jasné, že stoprocentní nebude. Pořád je však lepší, jako protijedy jejích spolužáků. Nakonec pomohla uklidit Zabinimu tu spoušť, než Křiklan ohlásil konec.

Profesor začal obcházet třídu, nad Tařiným protijedem mírně uznale pokýval hlavou a pokračoval dál. Nakonec se zastavil u Harryho a celých deset vteřin nehybně stál. Celá třída nevěděla, co se děje. Profesor se z ničeho nic rozesmál a zvedl nad hlavu jakýsi kámen.

„… nemohu vám nic vytknout… bezoár by nepochybně proti všem těm jedům zabral!“ postřehla Tara až konečná profesorova slova. Chvíli jí trvalo, než se vzpamatovala ze vzteku.

„Kretén!“ špitla si sama pro sebe a tvářila se dost nasupeně. Nebyla jediná. Draco se netvářil o nic lépe a dokonce i Hermiona nesršela radostí. „Ať si Křiklan říká co chce, rozhodně mě nepřesvědčí o Potterově genialitě. Kdyby to byla pravda, určitě by si Grangerová za těch šest let zvykla na fakt, že je prostě lepší a netvářila by se každou hodinu jak kyselý bonbón.“ ještě si odfrkla. V tu chvíli zazvonilo, Tara naštvaně vstala, sbalila si své věci do tašky a vyrazila na chodbu.